Jste zde

Jan Mrázek

Jméno: Jan Mrázek
Sportovní odvětví: lehká atletika
Datum narození:  
Místo narození: Prostějov
Vzdělání:  
Profese: penze
Největší úspěchy: reprezentant ČSR
    Mistr ČSR v běhu na 110 m překážek (7x) (osobní rekord 14,7 s)
    Mistr ČSR ve skoku do dálky (721 cm)
    držitel několikaletého československého rekordu na 200 m překážek (24,0 s)
Další informace:

Mnohokrát nebyl na mistrovstvích Československa v těchto disciplínách nikdo lepší. Následně se pak v Prostějově významně podílel na výchově celé řady vynikajících atletů a tak je právem čestným občanem města Prostějova a zaslouženě má své místo v Síni slávy prostějovského sportu.

Zde je rozhozhovor, který provedl Vlastimil Kadlec:

Kdy a kde jste s atletikou začínal?

Chodil jsem na reálné gymnázium a třídní profesor byl češtinářem a tělocvikářem. Byl také náčelníkem Sokola a tak je jednoduché si domyslet, k čemu nás vedl. Chodili jsme do Sokola, ale s mými kamarády, později potom také výbornými prostějovskými atlety Adamíkem a Sonnewendem, jsme si také v Dolní ulici zbudovali doskočiště. Když pak přišli Němci a začala okupace, sokolskou činnost zakázali. A protože mým hlavním zájmem ze všech sportovních odvětví byla už tehdy atletika, pokračoval jsem u atletů SK Prostějov. Mimochodem, hrál jsem i hokej za tehdejší Spartu Prostějov, později okrajově basket či fotbal, podle příručky jsem se učil i ragby.

Byly sprinty vaším největším atletickým zájmem už od začátku?

Nejprve to byl skok daleký, protože už na reálném gymnáziu jsem skákal přes pět metrů. Ale potom jsem viděl trénovat vynikajícího prostějovského překážkáře Jaroslava Lipčíka a jeho zdolávání překážek při běhu mne moc zaujalo.

Pak přišla vojna.

Na vojnu jsem šel v roce 1947 do Uherského Hradiště, tam jsem se dozvěděl, že přede mnou tam byl i Emil Zátopek. V Uherském Hradišti jsem pak sledoval atletické dění samozřejmě také, tam jsem se seznámil s oštěpařkou Danou Ingrovou, pozdější Emilovou manželkou. Po výcviku jsem byl přeložen do Ružomberoku a následně do Armádního tělovýchovného klubu Praha. V říjnu 1949 jsem se vrátil do Prostějova. Po dvou letech jsem se stal vojákem z povolání a startoval za pražskou Duklu.

Jaké máte nejzajímavější vzpomínky z doby, kdy jste byl atletickým reprezentantem Československa?

Snad nejzajímavější jsou zásluhou skutečnosti, že jsem byl v naší reprezentaci v době Emila Zátopka. Ale je třeba připomenout, že tehdy jsme byli amatéry, s dnešní dobou to nelze vůbec srovnávat. Mezistátní utkání v atletice bylo tak jedno za rok, maximálně dvě. Před ním bylo svoláno soustředění reprezentantů, trvalo obvykle dva týdny, pamatuji si, že jednou dokonce měsíc. V závěru soustředění byly závody a kdo ve své disciplíně vyhrál, ten reprezentoval. A třeba i později, když už nejlepší nebyl, protože vyřizování nových pasových formalit bylo v té době velmi obtížné, trvalo třeba půl roku… Atletických měření sil bylo v těch dobách málo, reprezentanti absolvovali jen ta reprezentační minima a mistrovství republiky. Proto zakládali atletičtí propagátoři ve městech různé velké ceny. Nejinak tomu bylo v Prostějově.

To je téma pro samostatnou otázku k historii Velké ceny města Prostějova v běhu na 110 metrů překážek a také k památnému utkání SK Prostějov – ATK Praha, pamatuji si, že na stadion ve Sportovní ulici přišly tehdy tři tisícovky diváků.

Ano. A správně si pamatujete, že tam rozdal Emil Zátopek velké množství svých podpisů a že jsme sice utkání prohráli, ale že jsme slavili veliký úspěch po vítězství ve štafetovém běhu na čtyřikrát sto metrů. Máte také pravdu, že jsem ten závod běžel se Sonnewendem, Dostálem a Ječmínkem a že jsme dosáhli času rovných 44 s. Doplním ale ještě, že za ATK Praha běželi v tomto závodě dva českoslovenští reprezentanti, Janeček a Brož! O to bylo naše vítězství cennější. Musím ale přiznat, že jsme tehdy měli výhodu, náš stadion neměl běžné atletické parametry, zatáčky na trati byly velmi ostré a pro sprintery soupeře nezvyklé.

Jak to bylo se vznikem Velké ceny města Prostějova?

Velká cena města Prostějova v běhu na 110 metrů překážek se poprvé konala v roce 1947, takže letos půjde už o její 64. ročník! Tehdy o jejím založení rozhodlo, že v Prostějově byla mezi atlety v této disciplíně viditelná kvalita a že záštitu převzal SK Prostějov i město. S předsedou atletického SK Prostějov, doktorem Kahounem, jsme jednali s akademickým sochařem Třískou. Výsledkem bylo, že podle fotografie překážkáře Jaroslava Lipčíka vytvořil velmi hodnotný reliéf VCMP a první ročník se mně podařilo vyhrát. V následujících letech jsem pak stál na stupínku nejvyšším asi ještě pětkrát.

Kdy jste s aktivní závodní činností skončil?

Nu, ještě v pětapadesáti letech, v roce 1980, jsem běžel divizi za TJ Železárny Prostějov (zasmál se upřímně jubilant). To už jsem byl, jako dřívější voják z povolání, důchodce. Jeli jsme takovým náklaďákem do Třince a Milan Čečman tam moje soupeře varoval, aby si na mne dali pozor. Že jsem dnes naštvaný, protože mně do odjezdu z Prostějova nepřinesla doručovatelka očekávaný důchod…

Bylo ve vaší kariéře ještě něco pro usmání či zvláštního?

Vzpomínám si na jednu situaci, legrace to ale nebyla. Když jsem se stal jako končící reprezentant republiky v roce 1956 vedoucím reprezentačního družstva žen, byli jsme v Alžíru a hned první den pokousal místní pes Jarmilu Nygrýnovou. Náš lékař samozřejmě požadoval vyšetření psa a vyloučení případně potvrzení vztekliny. Psa ale nebylo. Když byl potom díky pomoci místních lidí vypátrán a přijeli jsme tam, pes vystartoval z boudy i proti nám a my jsme měli co dělat, abychom se v autě včas ukryli. Pes pak mohl být vyšetřen až při asistenci místní policie, ale nakonec dopadlo vše dobře.

Zaměřme se nyní také na vaši trenérskou činnost.

S trénováním jsem začal ještě jako výkonný atlet v roce 1950, ale důsledně pak v Prostějově po ukončení mého vojenského působení v roce 1969. To zde byla při okresním výboru ČSTV atletická základna a když jsem se stal později zaměstnancem TJ Železárny Prostějov, převzal mou trenérskou funkci v základně Milan Čečman a já jsem pomáhal.

Vychoval jste řadu velmi dobrých atletů.

To bych poněkud poopravil – podílel jsem se. V Prostějově jsme měli vždy tak nějak štěstí zejména na ty překážkáře, to už vznikla po Lipčíkovi a mně taková nějaká tradice. Byli to reprezentanti Milan Čečman, František Slavotínek, Zdena Černá, Josef Očenášek, Květoslav Zemánek, Aleš Zatloukal, Viktor Zbožínek, desetibojař Luboš Matoušek, a samozřejmě špička Robert Změlík. Dále nelze zapomenout na Porubu, Ohlídala, Melku, Krybusa, Kojana, Králíka, Šmída, později trenéra i manžela Fibingerové, i další.

Jak vidíte současnou prostějovskou atletiku?

I když mne moje kolena už zradila, snažím se denně navštěvovat posilovnu a jsem členem výboru atletického 1. SK Prostějov s jeho předsedou Milanem Čečmanem. Potřebovali bychom v Prostějově velmi nutně atletický stadion, byla už celá řada návrhů i možností, k realizaci ale potřebujeme definitivní podporu, definitivní souhlas i spolupráci vedení města Prostějova a Olomouckého kraje. Zatím víceméně živoříme na školním hřišti ve Studentské ulici…

Video: